Za Slavií na přípravu do Rakouska!

Už se to blíží! Za chvilku se bude kopat do míče na ostro! Budou se počítat body, branky, karty, zkrátka vše! Už mi to fakt chybí. Cítím se jako alkoholik bez flašky ginu. Mojí abstinenci mi alespoň vynahradil výlet za Slavií do Chotěboři a dvojzápas v Edenu. Hlavně při druhém zápasu se ve mě opět rozproudily ty emoce, které k mému pojetí fotbalu neodmyslitelně patří. A teď, když jsem zjistil, že mohu jet do Rakouska na přípravu, neváhal jsem. Zařídili jsme ubytování, naplánovali jsme cestu a mohlo se vyrazit!

Před samotným vydání se vstříc Rakousku jsem si udělal plánovanou zastávku v Motole, která byla po delší době s pozitivním koncem! Sádra šla dolů, a tak jsem mohl opět bouřit bez jakéhokoliv omezení! Vše mě to dodalo strašně pozitivní pocit, který byl opravdu třeba. Kdybych jen byl věděl, co se během následujících osmačtyřiceti hodin stane…

Do Lince, kde jsem zarezervoval ubytování, jsme přijeli v odpoledních hodinách. Vybavili jsme své batožiny, oddechli jsme si a vydali se vstříc obchodům. Zvolili jsme cestu místní hromadnou dopravou. Musím říct, že místní doprava je opravdu super. Hezké, čisté tramvaje, dobře řešené jízdné, zkrátka bezproblémová pro všechny.

Totéž se ovšem nedá říct o infocentru na hlavní stanici. Nevědět, že máš ve městě Primark je opravdu umění. Naštěstí nám pomohli místní lidé, kteří byli opravdu vstřícní. Hlavně díky nim jsme se nakonec dostali tam, kam jsme potřebovali. Prošli jsme si obchody, splašili nějaké to jídlo, něco málo jsme si i koupili a vrátili jsme se zpět na hotel. Následoval totiž povinný program – najít jakoukoliv hospodu a sledovat zápas mezi Anglií a Kolumbií. Jakmile se trochu setmělo a my vylezli z hotelu, došel nám celý ten vtip, proč je to ubytování oproti ostatním tak levné. Bydleli jsme v černošské čtvrti, kde se pohybovala zvláštní individua všech ras. Nekonečné čekání na tramvaj, která nakonec ani nepřijel, se tak stalo zajímavou podívanou. Šli jsme tedy pěšky.

Ani ne dvě stě metrů od této čtvrti se nacházel jakýsi bar s obrovským plátnem na zahrádce, kde vysílali fotbal. Šli jsme tedy dovnitř. Při příchodu nás zarazil chlapík sedící v triku Delije. Osazenstvo zahrádky bylo tvořeno z jeho přátel, ale také z normálně vypadajících lidí, kteří se zdáli neškodní. Po objednání piva jsme zjistili, že je to srbský bar. Velmi příhodné umístění. Kolumbie utkání dokázala zdramatizovat a i přes vedení Albionu si vyžádala prodloužení a penalty, které nakonec zvládl tým z ostrovů.

Po fotbale se šlo na hotel, ale mě se pořád nechtělo spát. Na internetu jsem viděl fotky, jak hezké to je v noci u Dunaje. Vše tam svítí, včetně mostu. Navíc je to i v centru, ideální místo pro večerní toulky. Času i energie jsem měl dost, šel jsem proto pěšky. S plechovkou piva jsem se po hodinové cestě konečně dostavil k řece. A nic. Jediné světlo byla pouliční lampa, jinak nic. Nikde ani noha, všechno zavřené.

Našel jsem jen nonstop stánek s kebabem. Kebab chutnal nic moc, tedy spíš na nic. Chlapík, který mi ho připravoval, se od srdce vysmál mé naivitě, prý co si jako myslím, že tam je to takhle normální. Proč si asi jezdí do Čech. Supr, dík že to vím až teď. Cesta zpět na hotel byla ve znamení „dívej se za sebe, drž tempo“. Najednou se totiž vyrojilo několik bezdomovců, arabáků a dalších pochybných existencí, které chrápaly různě po městě s dekou. Díky Bohu, že jsem došel na hotel.

Spal jsem tři hodiny. Vypadal jsem jako mongol po alkoholovém tažení. Kéž by aspoň nějaké bylo. Naklusal jsem na snídani a plánovali jsme další výlet. Nyní byl na řadě místní stadion, na kterém válí LASK Linz, celek nejvyšší rakouské soutěže. Chtěli jsme jít do fanshopu, ale ten byl stejně jako vše zajímavé v tomhle městě zavřený. Ale dostali jsme se na stadion, rovnou na trávník. Všem přítomným to bylo celkem fuk. Malý fotbalový chrám nebyl ošklivý, měl skvělý potenciál na pyroshows, kterým přímo nahrávala běžecká dráha mezi hrací plochou a tribunou. Na památku jsme jim tam zanechali i několik samolepek, aby se neřeklo.

Po návštěvě útulného stánku jsme se vydali na vyhlídku nad městem. Strastiplná cesta do kopce za nechutného vedra byla téměř nekonečná, ale po půlhodině škrábání do kopce jsme konečně přišli ke kapli svaté Barbory, u které byl skvělý výhled na město. Tento výlet se opravdu vyplatil, na rozdíl od mých večerních toulek centrem. Ze stupínku bylo vidět na Dunaj, mosty, ale také na místa, na kterých jsem před pár hodinami bloudil. Park jsme si prošli a vydali se pryč z Lince, příští zastávka byl Wels.

Zaparkovali jsme u stadionu místního fotbalového klubu, který zápas s Rapidem hostil.
Dorazili jsme s pětihodinovou rezervou, takže jsme si vše důkladně prohlédli a vydali se
hledat jídlo. Nikdy v životě jsem takový zapadákov nezažil. Nikde nic, vše zavřené.
Snad jen ten Interspar byl otevřený. Ani hledání restaurace nedosáhlo do zdárného konce. Samé pajzly, které vypadali
děsivě i jen zvenčí, natož zevnitř. Nejhorší bylo, že když jsem se ptal místních kam jít,
vraceli nás zpět do těch putyk.

Po zoufalém toulání jsme se vrátili k autu, kde jsme počkali do otevření stadionku. Když už jsme sbírali svých pět švestek, nevěřili jsme vlastním očím. Jedno, druhé, třetí. Ba ne, deset! Deset velkých policejních aut se z ničeho nic vylouplo na parkovišti, které jsme se zrovna chystali opustit. Zřejmě slušný oddíl. Další, již lehce avizované překvápko přišlo u vstupu, kde si za lístek žádali dvanáct euro! Ty vole, to je jak lístek na ligu! Ale co už. Chtěli jsme si dát něco k snědku, okusili jsme tedy místní klobásy, či co to mělo být. Slečna v okénku mluvila jak führerova sestra, anglicky ani ťuk, tak jsem vše nechal na ní. Nebudu kecat, když jsem viděl jak mi tam háže kari pastu, zježily se mi chlupy i tam, kde je nemám.

 

Chutnalo to stejně tak, jako vypadalo. Hnusně. Zařazuji to do podkategorie toho kebabu, co jsem měl večer. No nic, šli jsme najít místo. Jelikož tribuna byla obsazena fanoušky Rapidu, chtěli jsme jít blíž ke slávistickému osazenstvu. Nakonec jsme si sedli na betonové schůdky. Ještě než začal zápas, ty kamínky už jsem fakt cítil.

Začal zápas. Fajn vstup, co si budeme povídat. Naši hráči hráli velmi dobře, jen vzadu bylo pár divných chyb. Postupem času přebrali iniciativu a tvořili naši. Krásnou branku vstřelil skvěle hrající Tecl, kterého neméně hezkým gólem napodobil před poločasem Sýkora. Dva nula o půli, zatím slušné. Druhá půle už byla chaotická, hodně se střídalo, Rapid začal kousat. Branku už ale nikdo nevstřelil, a tak si Slavia připsala super výhru. Hráčům jsme zatleskali, poděkovali a mohlo se domů.

Tedy hned po srazu s „domácím“ Jonasem Auerem, mladičkým Rakušanem, jenž válí za naše barvy. Důvod byl prostý, chtěli jsme mu předat naše suvenýry a popřát mu hodně štěstí v boji o první tým! Věříme, že všem ještě prokáže, jak skvělý je! Poté už následovalo prodírání se přes bránu, ze které se valila celá téměř tisícová návštěva. A alou domů!

Výjezdy za svým milovaným klubem mi vždy dokazují, že co výlet, to nezapomenutelný příběh. Jinak tomu nebylo ani teď. Ač téměř vše, co jsme během těch dvou dnů zkoušeli, bylo fiasko, jsem rád, že se to stalo. Navíc, když už jsem neviděl krásně osvětlený Linz, viděl jsem alespoň skvělé branky a přátele ze Slavie! Co je víc? Ať žije Slavia!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *