„Nebrali jsme, že fandíme, když to neodstojíme“

125 let Slavie, 100 let republiky, nedávná kampaň “S tátou na Slavii”. To vše vybízí ke vzpomínání. Proto v dnešním rozhovoru se slávistickým pamětníkem, panem Františkem Šubrtem (65), zavzpomínáme na to, jak se fandilo v době našich otců, jaká byla atmosféra starého Edenu, nebo jaké to je zažít derby s 50 tisíci fanoušků.

 

Vzpomenete na svůj první kontakt se Slavií?

V roce 1963 jsme se přestěhovali do Prahy, a protože jsem přicházel z vesnice, kde jsme hrávali fotbal, tak jsem se hlásil na Slavii. Tehdy to ale ještě nebyla Slavia Praha, ale Dynamo Praha. Z roku 1963 mám registraci ještě jako žák za Dynamo. A to byl můj první kontakt se Slavií. Ale v té době jsme byli opravdu naštvaní, že se to jmenovalo Dynamo. Na název Slavia se teprve zvykalo.

 

Platí i u vás to, že Slavii fandil někdo z rodiny, tak jste ji fandil také?

Že jsem slávista, to se bralo automaticky, protože i otec byl slávista, kvůli fotbalu se hecovali se strejdou, i v práci. Tak jsem to bral, že patřím ke Slavii taky. Na fotbal jsem začal chodit s otcem. To mi bylo kolem 10, 12 let, když jsem začal Slavii vnímat. Otec vzpomínal, jak hráli přátelák se Slavií ještě s Kopeckým nebo Bicanem. A když jsme šli na fotbal, tak jsme chodili na starý Eden.

 

Jak tehdy stadion vypadal?

Na místě, kde teď stojí nový stadion, byla dřevěná tribuna, která byla přestěhovaná z Letné. Stadion na Letné si nepamatuji, ten vyhořel ve 45. roce a odtamtud odvezli zbytky tribuny do Edenu. Nebylo to k sezení, ale ke stání, jen na staré tribuně byla místa na sezení. Kolem stadionu jezdil vlak, vlastně ještě teď jezdí, ale když tam byla tahle tribuna, tak jezdil téměř hned vedle a to lidi fandili i z otevřených okýnek. V té době se říkalo, že má kapacitu 45 tisíc lidí, ale já jsem zažil nejvíc 42 tisíc lidí.

To muselo být úžasné.

To bylo nádherné. To se s dneškem vůbec nedá srovnávat, protože to bylo takové množství lidí, které by nikdo neudržel na místě. To by Slavie zaplatila pokut daleko víc. (smích) A my jsme nebrali, že fandíme, když to neodstojíme. Chodili jsme spíš v normálním oblečení, dresy nebo šály, to se tenkrát moc nenosilo. Ale vědělo se, kdo komu fandí. To ty skupinky byly.

 

Byl stadion rozdělen na sektory, jako je třeba dnes?

To bylo promíchané. Já na to rád vzpomínám – tam si člověk našel místo, kde stával, sešli se tam známí, o kterých jsme věděli, že když je fotbal, tak se tam sejdeme. Stadion byl celý průchozí, byly tam stupínky se zábradlím, u kterých se stálo. O přestávce se přecházelo, buřty se nosily v koši, roznášelo se pivo, takže jsme nemuseli nikam chodit.

I za nás ale bylo to, že jedna část stadionu byla vyhrazená pro rodiče s dětmi, aby tam byl klid a nemuseli se mačkat. Rodiče měli tu výhodu, že tam místo měli, protože vezměte si, jak to bylo na stání, tak by děti nic neviděli, koukali by na kolena. Proto to muselo být uzpůsobené. Ale ne k tomu, aby se tam děti chránili, ale aby viděli.

Jak jste to nesl, když se stadion boural?

Zažil jsem poslední zápas, když se boural Eden. To se, myslím, hrálo s Budějovicemi, tak jsem si odnesl na památku třísku. Stadion se zboural celý, ale situačně zůstal nový stadion stejně natočený. Jen mám pocit, že trávník je v současné době trochu níž.

 

Jak se fandilo, zpívaly se nějaké chorály?

Ne, to se maximálně křičelo, povzbuzovalo, pískalo se. Že bychom měli nějaké transparenty, to ne, maximálně vlajku. Ono i ti hráči to dokázali vyhecovat. Spíš mám zážitky, kdy mi utkvěly v paměti scénky hráčů. Jak dokázali vyhecovat fanoušky, když na ně mávali. Když se hrálo derby, tak se předváděli nebo trumfovali všichni hráči. Každej na sebe chtěl nějak upozornit, aby to bylo hezký.

 

Co třeba dělali?

Na to byl specialista Píša, který na sebe dokázal upoutat pozornost. Dneska se řekne, že hráči simulují, tak už vám to tak nepřijde, ale on se nechal dvakrát nebo třikrát odnést ze hřiště a tenkrát když to udělal, tak to lidi povzbuzovalo. Třeba právě v derby. Pamatuji si, jak se nechal před přestávkou odnést na nosítkách, a když potom vběhl zpátky na hřiště s obvazem, který za ním vlál, tak to ty lidi dostalo do varu, to vyváděli. To je podobné jako dnes.

Nebo Kvašňák řekl, že musí vždycky vytvořit trošku atmosféru, aby měli na polívčičku nebo na kafíčko. Oni to neměli asi tak placený. Dřív chodili fotbalisté normálně do práce. Sparťani do ČKD a slávisté zas do jiných firem. Reálně ale do práce nechodili, takže ti fanoušci by je správně neměli mít rádi, když byli placení, ale do práce nechodili. Někdo za ně musel tu práci udělat.

 

Jak tehdy fungoval vstup na stadion? Existovaly permanentky?

Otec permanentku měl, ale já jsem si kupoval lístky. Dřív byly pracovní soboty, proto se někdy nepovedlo jít na fotbal. Byla ale výhoda, že v Praze byla ještě Viktorka, která hrála dopoledne, a ještě Dukla nebo Bohemka. Takže fotbalu bylo dost, to fandovství bylo rozdělené na fotbalové fandy a klubové fandy.

 

Takže jste chodili na fotbal i na jiné kluby než na Slavii?

My jsme se nehlásili k tomu, že fandíme Dukle, ale na Duklu na fotbal se chodilo, protože tím jak byla vojenská, tak tam byli nejlepší fotbalisté – v šedesátých letech Masopust, Novák.

Slavie i Sparta fandili proti Dukle, ale většinou se tam chodilo na mezinárodní zápasy.

 

Jak jste to měl vy? Bral jste to jako “povinnost” jít na zápas, když hrála Slavie?

Když jsem ještě hrál fotbal, tak se stalo, že jsem neměl čas jít na Slavii, protože na vesnicích se hrálo ve stejný čas jako tady. Ale když čas byl, tak se šlo vždy.

Vzhledem k tomu, že nebyla televize a že se fotbal nepřenášel, nebyla jiná možnost, jak zápas vidět. Když hrála Slavie, tak slávisti většinou šli všichni. Já to říkám jako slávisti, ale když se hrálo v Praze, tak šli všichni příznivci fotbalu, protože to povinnost byla.

Většinou se hrávalo odpoledne od 15 hodin v sobotu, muselo to být za světla, aby to utkání stačili odehrát.

 

Změnilo se nějak to, jak jste chodili na zápasy, když se klubu tolik nedařilo?

V období, kdy se nedařilo, jsme se pomalinku znali, to bylo na stadionu pár lidí. Obzvlášť když se hrála druhá liga. Já jsem zažil druhou ligu, když se hrálo o postup, to tam chodilo pár fandů. Dneska, když to srovnáte, když Slavie hrála druhou ligu a přišlo přes 40 tisíc lidí na stadion. Samozřejmě potom to postupně ubývalo, ale to mohlo být i tím, že lidé měli i jiné aktivity, bylo daleko víc zábavy, víc příležitostí, nebo že začaly televizní přenosy. Ale je pravda, že mezi fanoušky platilo, že když to vidíte naživo, tak to přenos nenahradí. Dnes už se kolikrát stane, že přijdu z fotbalu a musím si to pustit ještě jednou, abych viděl, na jakém fotbale jsem byl, protože některé situace na stadionu nepostřehnete.

 

Bylo to většinou tak, že Slavii fandili hlavně v Praze, nebo i v jiných městech?

Já myslím, že ne. Já to sice zažil nejvíc v Praze, protože jsme tady bydleli. V 70.-90. letech jsem dělal u Konstruktivy ve Vysočanech, kde bylo ČKD, takže jsem se spíš setkával se sparťany, ale zase oni byli rádi, že se o fotbale mohli s někým bavit.

 

Hecovali jste se s nimi.

Jasně že jo. Já jsem se pohyboval ve stavebnictví a kolem toho se většinou motali lidi, kteří se zabývali fotbalem. V té době, kolem 60. let, jsme od sparťanských funkcionářů, stavařů, slyšeli vyprávět různé zkazky. Ale to jsou sparťani, o těch já tak rád nevyprávím. Když ale někdo fotbal uměl, tak měl respekt i ve druhém táboře.

 

Jaké to bylo tenkrát, když se potkal slávista a sparťan?

Akorát jsme se špičkovali, nebo jsme si z toho dělali srandu. Že bysme se drželi pod krkem, to určitě ne. Spíš jsme se špičkovali: “jé hele, vy jste zase prohráli”. Ale je pravda, že nám to vydrželo až do dneška s lidmi, se kterými jsem pracoval. Celý rok se nevidíme, ale když je něco zajímavého ve fotbale, tak si zavoláme.

 

Vzpomenete si na nějaké konkrétní provokace, které si dva rivalové dělali?

Fandové byli do toho tak zapálení, že Slavie když sestoupila do druhé ligy, tak jsem zažil, že sparťanští fanoušci v podniku vyzdobili celou konferenční místnost, udělali slávistům parte. A pak zase když Sparta měla nějaký průšvih, tak se udělal třeba jídelníček, kde Sparta dostala jako hlavní chod nářez.

 

To jsou dobré vtípky, pamatujete ještě něco dalšího?

Když Slavie v 64/65 postoupila z druhé ligy, tak tam byli fandové, ty vám přijeli na Strahov, že se vsadili, že když bude Slavie v první lize, tak že na derby přijedou na trakaři ze Smržovky. A opravdu sparťan přivezl slávistu na trakaři a objel tam s ním stadion. A to se celou cestu ze Smržovky vědělo, že se takhle vsadili, že když Slavie postoupí, tak sparťan poveze slávistu a kdyby nepostoupili, tak ho zase bude muset odvést on.

A vezměte si, že na prvním derby, které se hrálo na Strahově, bylo skoro 50 000 lidí, to seděli i na dráze. To by si dnes nedovolili, protože dnes kdyby lidi seděli na dráze, tak to by se neodehrálo.

 

Byla ta rivalita vždy jen na úrovni hecování, pošťuchování?

To nepřátelství jsem na stavbě zažil, když sparťani udělali průšvih s tím vlakem. To byl natočený film podle skutečné události, kdy oni jeli do Košic na Slovensko a rozbili vagony a vymlátili okna. Slávisti byli hodní, ty byli vždycky hodní.

 

Sparťanští fanoušci v roce 1985 zdemolovali rychlík Hron, kterým cestovali na ligové utkání s Banskou Bystricou. Nikdo nepřišel o život, ale škody na majetku byly vyčísleny velmi vysoko. Spartě tehdy šlo o ligový titul, který nakonec i přes prohru v Bystrici získala. Podle této události natočil režisér Karel Smyczek film Proč?

 

Platilo to tak opravdu, z vaší zkušenosti, že slávisti byli ti intelektuálové?

Vždycky to bylo braný tak, že Sparta, to je rudej, že jsou proletářský. Slavie byla pro nás ta inteligence, protože měla hodnoty od první republiky.

Bohužel musím říct, že sparťanů bylo víc, ale ty největší urážky na ně byly právě tohohle rázu. Že jich je hodně, protože jsou z vládní strany, že to jsou proletáři, a že ty jsou vždycky hájení. Tak to se hecovali tímhle způsobem. Že Slavie byla ta inteligence, to tomu odpovídalo, ale jich v té době bylo opravdu víc. Proto tu převahu dávali najevo hulvátstvím.

 

Mysleli si, že jsou nedotknutelní.

Vemte si, že když jeli tím vlakem, jak udělali takový nepořádek. Ale zase jsem zažil, že potom co sparťani udělali takovýhle bugr, tak museli chodit do ČKD na brigádu, aby odpracovali škodu, kterou spáchali. Zažil jsem mistra, který měl tyhle lidi na starosti a on říkal: “ano, tohle jsou lidi, kteří museli v sobotu přijít a odpracovat si nějaký hodiny”.

 

Sparta je odvěký rival Slávistů, ale co třeba Plzeň?

V Edenu jsem zažil 40 000 lidí při Slavii s Plzní. Paradoxně, dneska se s ní soupeří taky. V podniku, kde dělal otec, (u Konstruktivy) byla jedna součást dopravní závod, který měl tisíc zaměstnanců, ale roztroušených po celých Čechách. Tam tenkrát odjížděli na fotbal do Plzně dva autobusy, vypravené, podnikové, které si lidi zaplatili, aby tam byli. A to bylo jen z jedné firmy, čili až 100 lidí. Měli jsme prapory a v Plzni nás zastavili, že ty prapory musíme schovat, že nesmí koukat, protože brání dopravě. Prostě si něco vymysleli.

 

Měli jste v té době nějakého oblíbeného hráče, na kterého se chodilo?

V té době? Na všech jedenáct.

 

Ale třeba někdo hodně výrazný?

Výrazný byl třeba Hildebrandt, který v té éře platil za pana fotbalistu. Vždy upravený, tehdejší ikona Slavie. A dál, ať už to byl Lála, Píša nebo Kadraba, to jsou hráči, na které se vzpomíná právě proto, jak dokázali upoutat fanoušky, když byli na hřišti nebo když šli ze stadionu.

 

Jak vnímáte fotbal, Slavii dnes?

S tou Slavií, jak se říká, člověk zažije to lepší i to horší. Když Slavie postoupila do Ligy mistrů, tak jsme se tam jeli podívat, protože to jsem musel vidět Slavii v Lize mistrů a to se mi splnilo. Ale že dostala sedm gólů, tak to jsem si vytrpěl hrozně moc. Splnilo se mi i Mistrovství Evropy, Mistrovství světa. Jedině slávisti to tam mohli vždycky zachránit. (smích)

Čím jsem starší, tak jsem vděčnější, že můžu jet na fotbal a můžu si tam rozjímat a vzpomínat. Taky bylo období, kdy jsem se divil, že otec dokázal všeho nechat a jet na fotbal, ale čím jsem starší, tak tím míň si fotbal upírám, naopak. Všechno pro to, aby se šlo na fotbal. To musí být.