„Zápas bez lidí má úplně jinou atmosféru,“ říká Miroslav Inkvizitor Brož

Je o něm známo, že nevypustí jediný souboj, jedinou ránu. V prostředí bojových sportů se z amatéra, který současně hájil branku pražské Slavie, vypracoval až na jednu z hvězd slavné organizace Oktagonu. Jak těžký byl přechod z hokeje do bojového prostředí? Proč skončil na Slavii a jak ho víra ovlivňuje v každodenním životě? Mnoho zajímavých odpovědí nám v našem rozhovoru přinesl zápasník MMA Miroslav „Inkvizitor“ Brož!

Kdyby ses mohl krátce představit lidem, kteří tě neznají, co bys o sobě řekl?

Jmenuji se Miroslav Brož, jsem zápasník MMA, přičemž má zápasnická přezdívka je Inkvizitor. Věnuji se taky trénování hokejových brankářů.

Ačkoli jsi dnes ceněný MMA zápasník nastupující pod organizací Oktagon, tvá cesta ke sportům vedla přes hokej. Chytal jsi mimo jiné také za naši Slavii. Co se stalo, že nadějný brankář najednou nastupuje v oktagonu?

Já jsem s hokejem začal hodně pozdě, asi až v nějakých deseti letech v týmu na Štvanici. Byl jsem dost cílevědomý a povahou dříč. Naučil jsem se okamžitě bruslit a trenéři mě na tréninku dali hned do útoku. Tam mi to vůbec nešlo a tak mě začali cpát do brány, kde mě to tolik nebavilo, byl jsem otrávenej. V té době proběhl slavný turnaj v Naganu, to byl pro mě zlom a nakonec jsem do brány s nadšením vletěl. V jedenácti letech už jsem se hlásil ve Slavii, která si mě okamžitě stáhla pod svá křídla.

V hokeji se ti dařilo, začal jsi být stále více na očích. Jak se tvá hokejová kariéra vyvíjela dále?

V patnácti letech jsem se dostal do reprezentace, což pro mě bylo po čtyřech letech hraní hokeje něco neskutečného. Už tehdy byli v týmu úžasní hráči jako Michal Neuvirth, Michal Frolík, Jirka Tlustý, Jakub Voráček. Byli jsme hodně silný ročník, vždyť dnes hraje půlka těch kluků NHL nebo extraligu. S pozvánkou do národního týmu přišla i pozvánka od Vládi Růžičky, abych s nimi šel trénovat za áčko. V tu dobu byla v NHL výluka a já seděl v kabině vedle hráčů jako třeba Žigmund Pálffy, to byla výborná zkušenost. Jozef Stümpel mi tehdy říkal, že si mě s sebou vezme do Kanady. Odmítl jsem, protože jsem to měl u nás dobře rozjeté a cítil jsem také podporu od Vládi Růžičky. Poté před MS do osmnácti let přišlo zranění v oblasti třísla, k tomu jsem dostal zápal plic a vše se začalo hroutit.

Něco takového tě muselo jako mladého kluka slušně rozhodit. Jak ses dokázal vypořádat s návratem na led?

Na led jsem se vrátil strašně natěšený. Co si budeme povídat, při vynucené pauze jsem přibral asi pět kilo, což pravděpodobně pomohlo tomu, že jsem se při jednom z prvních zákroků opět zranil. Věděl jsem, že to nevypadá dobře. Kvůli tomu jsem tak přišel o MS osmnáctek, tenkrát jel místo mě Kuba Kovář, který kryl záda Michalu Neuvirthovi, se kterým jsme byli tehdy velmi dobří přátelé. Kubu po mistrovství dokonce draftovali do Philadelphie, já naopak o draft přišel.

Z naprostého vrcholu jsi tak spadl na pomyslné dno. Vzpomeneš si, jaké byly v té době tvé pocity? Jak náročné bylo se s takovou nečekanou komplikací smířit?

Rozpadl se mi svět. Jakmile jsem se vrátil, oznámil mi Růžička, že se mnou už nepočítají. Místo mě tam byl tehdy Dominik Furch a mně ujel vlak. Rozhodl jsem se tak odejít do Hradce, který v té době hrál druhou nejvyšší soutěž. Podařilo zachránit juniory a měl jsem skvěle našlápnuto do chlapů.  Tam jsem nakonec odchytal pouze jeden zápas, protože se vedení Hradce bálo, že když budu chytat pravidelně za áčko, Slavia by si mě mohla stáhnout zpět. V té době jsem byl za hvězdu z reprezentace, byl jsem pod smlouvou a měl jsem také zařízený byt, kde jsem bydlel sám. Přišel jsem o pokoru a nechoval jsem se dobře. V hlavě jsem měl stále sen o NHL, který mi unikl. Bylo to obrovské zklamání.

Brankáři jsou ve většině sportů poměrně samostatnou jednotkou. Říká se, že žijí ve svém světě a zároveň má také jejich povaha vliv na celý tým. Byl jsi v tomto ohledu stejný?

Já byl dříč od mala a myslím, že i lidi okolo do mě bušili o sto šest. Když se zpětně podívám na to zranění, vím, že přišlo z přetrénování. Vždyť já trénoval až 3x denně, to nemohlo tělo vydržet. Nikdy jsem se nevykašlal na žádný puk, na žádný souboj. Táhlo se to se mnou a já věděl, že to dál nepůjde.

Vraťme se zpátky do Hradce, kde tvé postavení nebylo dle představ. Jaké byly tvoje další kroky?

Zamířil jsem do Vrchlabí. Řekl jsem si, že oddřu přípravu a dostanu šanci v prvním týmu. Poté přišel manažer a řekl mi, že dávají přednost jinému brankáři a já měl naopak zamířit do druhé ligy. V ten moment se vše zlomilo a já cítil, že je čas skončit. Zdálo se, že to bylo dobré rozhodnutí. Veškerý tlak zmizel a já byl šťastný. Dnes trénuji děti, snažím se k nim přistupovat úplně jinak, než bylo zacházeno se mnou. Mám tam pár brankářů, kterým se naplno věnuji. Neexistuje, abych klukům řekl “buď to odchytáš, nebo nehraješ”.

S hokejem byl tak definitivní konec a ty sis musel hledat nový “koníček”. Jak ses dostal k bojovým sportům?

Už během hokejové kariéry jsem se začínal prát u Zdeňka Švamberka. Bavilo mě to a i díky filmům jsem si postupně našel cestu k bojovým sportům. Bohužel jsem to kvůli smlouvě na Slavii nemohl dělat naplno. Stálo tam, že pokud se zraním vinou bojových sportů, pokuta půjde do nesmyslných částek. Rodiče mě proto ani na další sport nedávali. S koncem ve Vrchlabí se pro mě vše otevřelo a já do toho šel. Nic už mě nedrželo, žádné starosti spojené s hokejem. Byl jsem svým pánem.

Říkáš, že tě bojové sporty bavily již předtím. Přechod z jednoho sportu do druhého může být velice náročný, zvláště ve dvaceti letech, kde hrozilo, že už ti mohl ujet vlak. Jak ses s tím popasoval ty?

Vrhnul jsem se na thajský box, ale samozřejmě jsem si musel už nějak vydělávat. Prodával jsem boty, dělal ochranku a to mi tenkrát přihrálo slušný peníz. Bral jsem kolem pětadvaceti tisíc, což je ve dvaceti super. V té době jsem chodil dost pařit a o hokeji nechtěl ani slyšet.

Přesto ses k hokeji opět vrátil, ne v roli hráče, ale nýbrž v roli trenéra. Co tě k tomu vedlo?

Tehdy mě k tomu přivedl Jirka Čumpelík, který měl na Slavii starost přípravky. Zeptal se, jestli bych nechtěl trénovat gólmany. Zkusil jsem to a strašně mě to chytlo. Po té době, co jsem hokej naprosto vytěsnil z hlavy, to byl přeci jen skvělý pocit se do toho prostředí vrátit. Hodně dlouho mě štvalo jak se ke mně všichni zachovali. Nikdo mě v době zranění nepodpořil, i Růža se otočil zády. Každopádně, trénování mě chytlo a za rok jsem si vydělal tolik, že jsem mohl nechat práce a věnovat se tomu naplno. Do toho jsem brutálně trénoval box a MMA.

Zlom přišel, když jsem potkal Davida Vyvážila. V té době jsem měl už tři nebo čtyři výhry v amatérech, přišlo mistrovství světa, kde jsem hned v prvním kole porazil nějakého Chorvata. Bohužel jsem poté vypadl s jedním Číňanem, z čehož jsem si odnesl rozpárané ucho a otravu krve.. Nedlouho poté přišlo i mistrovství republiky, které se mi podařilo vyhrát. Přicházely další a další zápasy, kde jsem získával potřebné zkušenosti.

A zdá se, že tyto zkušenosti tě posunuly na úplně jinou úroveň. Přechod z amatérského prostředí do profesionálů není vždy nejlehčí. Jak tento posun probíhal u tebe?

Měl jsem toho nad hlavu, trénoval jsem MMA a do toho předával zkušenosti brankářským nadějím. Tehdy jsem se rozhodl neudělat stejnou chybu jako v hokeji a pořádně se na vše připravit. Ještě, než jsem začal zápasit za amatéry, jsem čtyři roky jen trénoval. Nechtěl jsem jít do zápasu s tím, že bych mohl prohrát. To v mé hlavě jednoduše nemělo místo. Během tréninků jsem potkal Matúše Juráčka, v tu dobu se také založilo RPG gym, pod kterým zápasím já, David Hošek, Venca Mikulášek a samozřejmě Matúš, který má bohužel problémy s nohou a nemůže s námi drillovat MMA.

Kdy bys řekl, že přišel nejzásadnější zlom tvé dosavadní kariéry?

Největší zlom? Řekl bych, že přišel, když si mě pod sebe vzal Ondra Pála. To ve dvojici s Davidem Vyvážilem udělalo nejlepší možné spojení.  Není to ale pouze o nich, jedná se o celý tým, který je nejlepší, jaký jsem kdy mohl mít. Mentální kouč Zídka, výživová poradkyně Arleta Krausová, která dopomáhá k tomu, abych konečně vypadal jako zápasník (smích). Dále mi dost pomáhá Michal Bretanář s Romanem Čedíkem. Všichni byli i nyní se mou na posledním zápase, což byla pro mě ohromná vzpruha. Dva dny předem za mnou přijeli do Bratislavy, což pro mě moc znamená. Já nepotřebuji, aby na mě někdo řval při zápase. Potřebuji mít své lidi u sebe.

Změnil se podle tebe svět bojových sportů od doby, co jsi začal zápasit?

Rozhodně. Když jsem začínal v GCF, váha se tolik nehrotila a jen se to tak nějak navážilo. Já jsem menšího vzrůstu a spíše silový, ale vždy se mi váhu podařilo nějak udělat. Do toho jsem byl spíše agresivní rváč, každý si mě tak představoval spíše na zemi. paradoxně mě to vždy více bavilo v postoji.
Změna také nastala s příchodem sociálních sítí. Na to nás nikdo nedokázal připravit. V paměti mi také utkvělo vítězství nad Miloševičem v Praze, kde byli Matúše podpořit i slávističtí ultras. Tehdy tam všude jezdili policisté a hledali je. Pro mě přicházely další výhry a rázem jsem byl na 8/0. V tu chvíli začali přicházet nabídky z jiných organizací, mimo jiné také z Bellatoru, kde jsem dostal nabídku na zápas s Vasilevskym. Tomu tehdy vypadl nějaký soupeř a oni se rozhodli oslovit mě. To byla kravina, já tenkrát řekněme začínal profi kariéru, nikdy jsem předtím nebyl ve velké zahraniční organizaci. Podle mě pro něj jednoduše hledali potravu. A pak přišel Oktagon.

Do Oktagonu jsi přicházel jako neporažený zápasník. Věřil sis, že máš šanci bilanci udržet i v této prestižní organizaci?

Už když jsem šel s Torokem na vážení, tak jsem si říkal, že ten frajer má tak o patnáct kilo víc než já. Vždy jsem si říkal, že to nějak půjde, že jsem tvrďák a neposeru se z něj. Klaplo to a já nějakým způsobem vyhrál. Pak přišel Datel (Milan Ďatelinka). Odvážili jsme se a v tu chvíli mi psalo spoustu lidí, že je o dvě váhovky jinde, vyšší a vše možné. Co se dalo dělat, šel jsem do toho. Pro oba to byl speciální zápas. Já měl v tu chvíli 8/0 a pro něj se jednalo o jakýsi restart kariéry. Před zápasem jsem se nechal
zbytečně ovlivnit sociálními sítěmi a vytvořil na sebe obrovský tlak, že taktika, kterou jsem měl připravenou, vůbec nepřišla na řadu. On naznačil přední-zadní po naznačeném high-kicku, ten jsem mu sežral a dostal jsem silnou na bradu. Od té doby jsem si nic nepamatoval. Při cestě do nemocnice mi řekli, že jsem prohrál. Chyba byla v tom, že jsem poté nezačal u sebe, ale hledal chyby na ostatních věcech.

Přišla tak tvá první porážka. Chtěl jsi okamžitě zpátky do klece? Neříkal sis, že je čas na malou pauzu a soustředit se na kvalitní přípravu na další duel?

Vůbec ne. Přišla nabídka na Kubu Bělého, ten neměl po restartu kariéry co ztratit. Dal jsem hlavu na špalek a šel si pro vítězství. Bohužel se stala stejná věc, co s Datlem. Sociální sítě mě totálně vyřadily ze hry. Po zápasu s Datlem do mě lidi všichni hučeli, že musím vyhrát. Chodily i zprávy spíše nenávistné povahy. Dokázalo mě to rozhodit natolik, že jsem v zápase s Kubou byl psychicky na dně. Už před zápasem jsem se těšil, až bude po všem a já si dám pořádnou dovolenou. Přišel zápas, rozhodčíto ukončil tak, jak to ukončil a já si uvědomil, že je čas něco změnit. 84 (váhová kategorie) nebyla pro mě, musel jsem o dvě ubrat.

Přišel tak přechod do jiné váhové kategorie. Svůj krok jsi měl šanci vyzkoušet v Šámoríně, kde jsi změřil síly s Igorem Danišem. Jak ses cítil?

Skvěle, tedy úplně jinak, než předtím. Po přípravě s Ondrou Pálou jsem se konečně cítil jako profesionální zápasník. Vše vycházelo a já to dokázal ukončit před limitem. Začalo mi také docházet, že MMA je pouze sport. Mám také svoji rodinu, víru… Urovnal jsem si priority a sociální sítě už taky vůbec neřeším. Člověk si tím musí projít, aby tomu tlaku porozuměl. Za všechno děkuji hlavně Bohu a svému týmu, bez kterého bych v žádném případě nebyl tam, kde jsem nyní. Já sám nic neznamenám, Bůh mi umožňuje dělat, co mě baví. Velký respekt si zaslouží práce trenérů a sparring partnerů. 

V momentální době, kdy je vyhlášený výjimečný stav, se ruší a přesouvají galavečery jak na běžícím páse. Jak probíhá taková příprava zápasníka? Jsou zavřené posilovny velký problém?

Mně tohle přijde hrozně přibarvené, více se k tomu nechci vyjadřovat. Co se týká přípravy, tak nějakou pauzu ani nepociťuji. Dostal jsem se k věcem, které jsem chtěl zlepšovat a nyní na to mám ideální prostor. Jezdím k Ondrovi Pálovi na chatu, kde jsem zlepšil práci nohou takovým způsobem, že jsem úplně jinde, stále je ale na čem pracovat. Až se plně otevřou posilovny, můžeme k tomu přidat i tu sílu. Také jsem se konečně mohl na chvíli zastavit a nežít v neustálém spěchu.

Až se opatření uvolní a ty se budeš moci vrátit do boje, kdy se můžeme těšit na Inkvizirota v akci?

Co se týče dalšího představení Inkvizitora v oktagonu, těžko říct. Rozbíhá se tu Underground, ale já jsem spíše komplexní bojovník, tam se jede hodně v postoji. První galavečery jsou naplánovány na září, ale nedokážu říct, jestli se uskuteční. Když půjde vše podle plánu, tak řekněme v říjnu by mohla být šance mě vidět. Nebudu vám ale lhát, zápasy bez diváků mě moc nelákají. Beru sebe jako exhibicionista, který se musí ukázat lidem v hale. Znám to i z hokeje a fotbalu, sport se musí dělat pro diváky. Zápas má pak úplně jinou atmosféru než jenom prázdná hala.

Už to bude nějaký ten pátek, co se u nás rozpovídal tvůj parťák Matúš Juráček. Ten sám sebe popsal jako hodného kluka s až bohémským stylem života. Je tomu skutečně tak?

Matúše jsem poznal opravdu hodně dávno a musím říci, že ušel nesmírně dlouhou cestu. Po těch svých výtržnostech všichni víme, čím si musel projít, ale srovnal se. V boji je výborný, škoda že nemůže zápasit MMA kvůli problémům s koleny. Každý by se v jeho váhovce hodně divil, co by dokázal. Za příklad mohu dát kemp v Polsku, kde byli i šampioni KSW. On se jim v klidu postavil a byl schopen některé z nich posadit na prdel. Byli z něj úplně zoufalí. Hodně těžko kousal to, že nemůže naplno zápasit. Oba nás spojuje osoba Davida Vyvážila, který nás oba srovnal a jsme nyní úplně jiní, než když jsme se poprvé potkali. Je pro mě schopen udělat cokoliv. Byl v Šamoríně, dělal se mnou váhu. Jsou to takové maličkosti, ale vím, že kdybych mu o půlnoci zavolal, že ho potřebuji, okamžitě by přijel. Je to skvělý kluk a výborný sportovec.

Na sociálních sítích můžeme často sledovat vaše společné příspěvky. Jak často spolu trávíte mimo trénink čas?

Často jsme spolu zašli na fotbalovou Slavii, které fandím již od mala. Nikdy jsem ale nebyl takový fanatik, že bych se za ni pral či chodil do kotle. Matúš mě tehdy vzal na Strahov na titulový zápas proti Brnu do kotle a já byl úplně vykulenej, co se tam dělo. Vše hořelo, lítaly světlice a všechno možný. Matúš mi jen řekl ať jsem v klidu, že to je “normálka”. V tu chvíli jsem pochopil, že Slavia je pro něj celý svět. Už se těším, až to všechno skončí a my budeme moci opět zamířit na fotbal. Já jsem vlastně rok bydlel vedle Milana Škody, to byl super chlap. Vůbec z něj nebylo cítit, že je u nás fotbalová hvězda, byl úplně v pohodě.

Chápeme, že asi nebudeš takový fanatik jako Matúš, cítíš ale na sobě, že ti fotbal začíná více a více přírůstat k srdci? Cítíš sám tu nevraživou rivalitu se Spartou, která přeci jen není v hokeji tak vidět?

Nikdy jsem necítil nenávist vůči Spartě, jsem především slávista, přeju Slavii. Fotbal beru jako uvolnění a musím smeknout před Jindrou Trpišovským, jak to poskládal. Klobouk dolů také před samotnými hráči, hrají výborně. Nerad bych byl strýček sýček, ale myslím, že podobné úspěchy tu jen tak dlouho nebudou. Loňská sezóna byla naprosto výjimečná!

Oproti tomu tobě dobře známá hokejová Slavia působí až ve druhé nejvyšší soutěži. Jak vnímáš situaci svého mateřského klubu?

Toto je pro mě rozhodně těžší téma na povídání. Slavií jsem prošel jak brankář, tak jako trenér, kdy moje představy byly naprosto jiné než představy tehdejšího vedení. Mám teď pod sebou cca 15 brankářů, jednoho mi nedávno draftovali do NHL do Las Vegas. Jedná se o kluka, kterého trénuji od sedmé třídy. Sami si dokážete představit, jaký pocit jsem z toho měl. S brankáři nyní trénuji až pětkrát týdně, vím jak hrál, kde udělal chybu, jak dostal gól. Domlouvám taky dětem psychology nebo je vozím na tréninky. Mám s klukama čas pracovat. Dělám pro svaz a mám možnost spolupracovat s těmi nejlepšími trenéry, kteří jsou na stejné vlně. 

I přes tvář drsňáka a mnoho tetování je o tobě známo, že jsi silně věřící. Kdy ti víra přišla do života a jak ti pomáhá při tvé cestě profesionálního zápasníka?

K víře mě přivedla babička, když jsem byl ještě malý. Chodili jsme do kostela, ale v tu chvíli jsem to moc neřešil. Katolická církev dává za vzor člověka a to mi od mala moc nesedělo. Vše se řešilo přes zpovědnici, což se mi také nelíbilo. Změna přišla, když jsem před pěti lety potkal kazatele od protestantů. Ti se v zásadě drží více Bible. Tetování, kterých mám opravdu hodně, bych už další nepřidal. Jedná se o křesťanské motivy doplněné válečníky, ale musím říci, že s přibývajícím věkem vidím věci úplně jinak, než předtím. Vím, že mám na lidi nějaký vliv. Dřív jsem nebýval dobrý člověk, rval jsem se po barech, kde to šlo. Víra mi v tomto směru zachránila život, protože bez ní bych teď určitě seděl. Pánbůh mě vždy dokázal nějakým zázrakem ze všeho vysekat. Přečtením Bible mi začalo vše do sebe zapadat. Katolická církev, proti které bojovali Hus nebo Luteráni mi prostě nesedí. Snažím se být dobrý člověk, zápasy beru pouze jako sport. Nikdy jsem neměl žádný trashtalk před zápasem. Vše si šetřím až do klece. Přijde mi hrozně vtipné, když má frajer před zápasem plnou hubu keců a poté dostane v první minutě KO.

Něco podobného jsme mohli vidět v nedávném “zápase století” mezi Karlosem a Atillou, že?

Ano, přesně tak. Karlos do Atillky furt jel a nakonec dostal. V tomto směru je víra pro mě opravdu důležitá. Snažím se také chodit do sboru, na kázání. Znám také spoustu chuligánů ze Slavie, kteří jsou věřící a musím říci, že to jsou super kluci. Hodně lidí mi píše, že jsou rádi, že někdo takto silně věřící zápasí. Málokdo se takto otevřeně prezentuje, já se za to ale vůbec nestydím, jsem na to naopak hrdý. Díky víře jsem silnější a MMA beru čistě jako sport.

Měla víra vliv i na výběr tvé přezdívky Inkvizitor?

Ta vznikla úplně náhodou. Zdeněk Švamberk tehdy prohlásil, že nechápe, jak někdo takto zlej může být věřící. Já jsem u rvaní dostával vždy takový
svůj záchvat (smích). On poté hledal nějakou biblickou postavu, která je řekněme zlá ve své víře. Tak vznikl Inkvizitor, kterou používám už asi osm let. Chytla se poměrně dobře, ne?

My ti děkujeme za obsáhlý rozhovor. Je zde něco, co bys chtěl vzkázat nejen sešívaným fanouškům?

Fanouškům Slavie mohu jen vzkázat, aby fandili jako doteď. Určitě se potkáme na stadionu, až vše přejde a pustí nás tam (smích). Děkuji též všem za podporu. Chtěl bych, aby se lidé v této nelehké době pořádně zamysleli, přečetli si třeba i Bibli. Myslím, že je na to teď dostatek času a třeba někteří pochopí určité věci. Mějte se dobře a já osobně doufám, že to Slavii pošlape i nadále!