Slavia podepisuje hráče dle jiných kritérií, jsou v tomto ohledu napřed, říká expert ČT Pavel Karoch

Je známou tváří české televize, kde vystupuje jako expert či spolukomentátor fotbalových zápasů. Proslul svým stylem komentování, ale málo kdo také ví, že má za sebou zajímavou fotbalovou kariéru. Zažil velké úspěchy v národním dresu, měl možnost trénovat v tehdy našlápnuté Dukle a dokonce okusil exotické zahraniční angažmá. Sám působí nezaujatě, je fanouškem českého fotbalu a když komentuje, rozhodně se u utkání nenudíte. Dalším hostem našeho rozhovoru je Pavel Karoch!

„Založením hráčské asociace jsme docílili toho nejpodstatnějšího, aby se hráč nemusel doprošovat nebo spoléhat na klub v případě, že chtěl přestoupit.“

Ještě než jste se stal komentátorem a expertem ČT, byl jste profesionálním fotbalistou. Velkou část své kariéry jste spojil s pražskou Duklou, byl jste dlouho jejich kmenový hráč. Debut jste si odbyl v sezoně 1982/83, v týmu jste měl fotbalisty jako byl například Petr Rada, nebo Ladislav Vízek. Jaké bylo sdílet kabinu s takovými osobnostmi?

Tehdy tam bylo strašně silné mužstvo. Jména jako Vízek, Nehoda, Štambacher, Fiala a další byla tehdy trháky ligy. Já jsem byl v té době členem všech mládežnických reprezentací, i díky tomu jsem měl možnost s nimi trénovat. Dukla byla strašně silná co se týče kombinační stránky, díky čemuž se hrálo často o titul. I kvůli tomu bylo velmi těžké se probojovat do základní sestavy. Vzhledem k tomu, že jsem s áčkem trénoval od sedmnácti, strávil jsem s těmito hráči téměř čtyři roky, za což jsem rád. Jenže nebylo prakticky možné se probojovat do mužstva, tak jsem chodil po hostováních. Ať už v Táboře, v Mladé Boleslavi či v Českých Budějovicích.

Byl už tehdy Petr Rada stejný rapl, jako dnes?

Byl, ale tehdy to bylo trošku jiné. Tím, že byl hráč a vystupoval sám za sebe, s ním byla velká sranda. Má skvělý smysl pro humor. Teď je přeci jen v jiné pozici. Trenér musí mít respekt, nemůže vždycky vtipkovat. Tenkrát byl s Láďou Vízkem hlavní srandista, i díky nim se tam člověk těšil, protože dokázali odlehčit náladu.

Dva měsíce po svém ligovém debutu jste s reprezentací do 18 let zamířil na ME do Finska, kde jste vybojovali skvělý výsledek – stříbro. V semifinále jste porazili i Sověty, ve finále bylo nad vaše síly Skotsko. Očekával se takový úspěch?

Tehdy to byl výborný ročník, byl tam Ivan Hašek, Luboš Kubík, Pavel Vrba a další skvělí hráči. My jsme všechny poráželi, mančaft byl sebevědomý a to finále nám až nesmyslně uteklo. Myslím si, že jsme na to v pohodě měli.

O rok později jste své kvality potvrdili, když jste na MS do 20 let odletěli do Mexika. Tam jste postoupili až do čtvrtfinále. Co se vám z tohoto turnaje vybavuje jako první?

Velkou neznámou pro nás byla vyšší nadmořská výška, protože tam bývá řidší vzduch a balony lítají úplně jinak, než jsme zvyklí. Když jsme přiletěli a oni nám to říkali, nikdo tomu nevěřil. Jenže pak na vás letěl centr, viděl jste, že ho v pohodě stíháte zpracovat na koleno a najednou začnete počítat se zpracováním hrudí až vás to nakonec přeletí. Na to jsme tehdy koukali jak blázni. Navíc i herně to bylo jiné, v těchto podmínkách to nejde hrát nahoru – dolu. Vysoké presování se v tom nedalo vydržet.

Každopádně  zahrát si s Argentinou, nebo s Brazílií, to bylo skvělé. S Brazilci jsme dokonce vedli, ale stále jsme hráli jako v Evropě a došel nám dech. S balonem byli fakt výborní. Tuším že jsme tehdy prohráli snad 3:1 a když jsme přišli do kabiny, říkal nám trenér Kvaček, že se nemáme za co stydět, protože tam by prohrál jakýkoli český výběr. Doteď si pamatuji, jak jsem dostal jesle na pět metrů.

Nemrzí vás i kvůli těmhle úspěchům, že jste se nakonec nedostal do seniorské reprezentace? Jak daleko jste k tomu tehdy měl?

Já jsem poté chodil převážně po hostování, protože do kádru Dukly jsem se jako stabilní hráč dostal až okolo šestadvaceti let. Když odešla ta zlatá generace, přišla ta moje, kde byl třeba Kříž, Korejčík, Daněk, Suchopárek, Urban, nebo Günter Bittengel. Roli mohl sehrát i fakt, že tehdy hráli v Dukle většinou samí vojáci a měli své hodnosti. Naší rodině komunisti vzali majetek, poslouchali jsme hlas Ameriky a já řekl, že vojákem nebudu. Byl jsem jako jediný zařazený jako občanský pracovník, měl jsem oproti ostatním poloviční peníze, ale alespoň jsem se nemusel zúčastňovat těch jejich politických školení. Tento přístup se pochopení spíše nedočkal, tudíž jsem nebyl nijak dál protěžován. Svůj vrchol kariéry jsem tak prakticky prožil na Kostarice, kam jsem odešel zhruba v sedmadvaceti letech. V takovém věku bych řekl, že už fotbalista dospěje a začne přemýšlet a koukat do budoucnosti. Přehoupne se k té druhé polovině kariéry, začne se o sebe více starat – to byl i můj případ. Na Kostarice jsme tehdy dvakrát vyhráli titul mistra Kostariky, pak mistrovsví střední Ameriky, což je něco, jako místní Liga mistrů. Byl to skvělý úspěch. Nakonec jsem ještě dohrával rok v Izraeli.

Jak se člověk dokáže v devadesátých letech dostat za fotbalem zrovna na Kostariku?

Ten přestup proběhl nějakou dobu po revoluci v době, kdy jsme s Ivanem Haškem zřídili hráčskou fotbalovou asociaci. Tehdy nic takového nebylo. V té době to bylo tak, že hráči měli smlouvy na dobu neurčitou, tudíž bez svolení klubu nemohli prakticky nic. Zatímco dnes, když vám skončí smlouva a můžete si dále přestoupit kam chcete.

Jak fungovala vaše hráčská fotbalová asociace v praxi?

Kluby musely hlavně předělávat smlouvy s hráči na dobu určitou. Když jsem to podepisoval já, dal jsem si do smlouvy, že když dostanu nabídku zahraničního angažmá a budu tam moci studovat na umělecké škole, budou mě muset pustit, jednodušeji řečeno. V té době jsem komunikoval s Ivanem Mrázem, jenž byl tehdy technickým ředitelem Alajuely a jeho syn mi dal nabídku, zda bych tam nechtěl hrát. Vize jeho táty byla, že tam chtěl přivézt dva až tři Evropany, aby tím do týmu Alajuely dostali kolektivní impulsy. Na tom přestupu se ve finále pracovalo třičtvrtě roku a nakonec to klaplo.

Dá se zázemí a fotbalové pojetí na Kostarice srovnat s tehdejšími českými podmínkami?

Nedá. Podmínky, co se hřiště a zázemí týče, byly lepší u nás, ale platově to bylo lepší právě tam. Ti nejlepší hráči se dokázali dostat i na 50 tisíc dolarů ročně, což i na tu dobu bylo dost. Je ale fakt, že některá hřiště byla nekvalitní, byla třeba do kopce. Navíc tam byla těžká aklimatizace, zvlášť pro mě jakožto pro Evropana. Člověk se šel rozběhat a než vstoupil na hřiště už z něj lilo. První tři měsíce jsem fungoval tak, že jsem po každém tréninku tři hodiny spal. To tempo, ještě v takovém vedru, bylo fyzicky náročné.

Je něco, na co doteď nezapomenete?

Těch historek je víc. Na co ale doteď nezapomenu je, když jsme s autobusem přijížděli na stadion. Obvykle bývá okolo stadionu hodně živo, jenže my jsme přijeli a nikde nikdo. Úplný ticho. Chvíli jsem si myslel, že se třeba nehraje. Občas se tam odkládaly zápasy, když bylo období dešťů. Jenže oni ti fanoušci už všichni byli uvnitř, na stadionu třeba hodinu i víc před zápasem. Tam se dělí prodej lístků na ty, co jsou na slunci a ve stínu. Samozřejmě ty ve stínu jsou o něco dražší. Ale i tak byl vždycky plný stadion, včetně míst na sluníčku. Je hezké vidět, jak tím žijí a milují ten sport.

Snad se něčemu takovému přiblížíme i tady v Čechách. Přeci jen, Tribuna Sever se snaží dostat lidi dříve na stadion, ale faktem je, že jihoamerická nátura je opravdu jiná. 

Je to fakt. Jejich mentalita je úplně odlišná, Kostaričané berou život hodně emocemi, srdcem, zatímco v Česku se to bere spíše hlavou. I ty projevy na stadionech nebo na hřišti tomu odpovídají. Lidé tam jsou opravdu úžasní. Žijí si tam svůj přirozený nekomplikovaný život, samozřejmě není tam taková životní úroveň jako tady, ale věřil bych i tomu, že jsou šťastnější než my. Baví je hudba, tanec, fotbal. Jsou hrdí na svou zemi. Navíc je to tam opravdu krásné, Kostarika je takový ekologický příklad pro svět, protože zhruba 70% země tvoří parky a zeleň. Mají tam i dvě sopky, čas od času tam je i zemětřesení, které jsem zažil i já a musím říct, že to není žádný skvělý zážitek. Žije se tam zkrátka mnohem divočeji.

„I když je dění na hřišti nezáživné, stále přemýšlím, jak udržet pozornost diváka a nějak ho zabavit.“

Dnes vás můžeme vídat jako experta, či spolukomentátora u fotbalových zápasů na ČT sportu. Jak vás tato práce naplňuje?

Strašně moc mě to baví. Je to hezká příležitost, kterou mi osud přihrál. Mám rád ten moment, kdy člověk bojuje se situacemi, které se na trávníku každou chvíli mění a zároveň to nejzajímavější musí pohotově zformulovat do slov, okomentovat a zaujmout diváka. Je to výzva.

Vzpomenete si na své první odkomentované utkání?

První náznak byl ještě před mým odchodem na Kostariku. Po vytvoření hráčské asociace jsme byli trošku aktivní v médiích a i díky tomu mi jednou zavolal Pavel Čapek, jestli bych nechtěl něco spolukomentovat.  Mně se ta vidina strašně líbila, tak jsem si to jednou zkusil. Já ale potom odešel do zahraničí a strašně dlouho jsme se neviděli. Asi po patnácti letech se mi znovu ozval. Viděl mou manželku v televizi, v nějakém filmu a vzpomněl si na mě. Tehdy jim v televizi chyběli spolukomentátoři-experti, tak mně zavolal. Takhle vznikla moje spolupráce s ČT, která už dnes trvá přes deset let. Pamatuji si, že svůj první komentovaný zápas jsem měl na Mikuláše, kdy hrála Sparta na Kladně. Už si přesně nepamatuji co to bylo za zápas, tuším že se jednalo o pohár. Samozřejmě člověk se časem a zkušenostmi vyvíjí, tudíž si myslím, že pustit si ten zápas dnes, asi bych se u toho pěkně nasmál.

Liší se vaše příprava na zápas od dob vašich začátků? A jak vlastně vypadá?

Nejvíce mi pomáhá vidět dané mužstvo v nejbližších minulých zápasech. Ať už hraje kdokoli s kýmkoli, kouknu se na poslední zápasy, popřemýšlím nad tím, jak uvažují trenéři, všimnu si návyků různých hráčů, vyčtu si kdo je jejich klíčový hráč. Člověku to padne do podvědomí a ve chvíli, kdy sedím za mikrofonem a komentuji, mi ty informace automaticky skáčou na jazyk.

Sám jste proslulý svým širokým repretoárem hlášek. Například „Litsingi bude zlobit dycinky“ je prostě nezapomenutelné. Někoho to baví, zasměje se, druzí jen kroutí hlavou. Kde na tyto hlášky chodíte?

Přichází to přirozeně. Já hodně čtu… Vyplývá to i z domova, jsme taková bláznivá rodina. Dcera studuje muzikálové herectví, manželka je herečka, má své divadlo, syn je taky velký showman. Občas máme i chvíle, kdy doma mezi sebou mluvíme ve verších, baví nás jazykolamy. Pak tu kreativitu využijete v praxi. Sám se snažím vyhnout klasickým klišé, protože fotbal leckdy nabízí dost podobné situace. Když utkání není úplně nejzajímavější, snažím se pozornost lidí udržet alespoň tímhle. Vím že jsou lidé, které to baví, ale jiní zase kroutí hlavou a říkají, že to do fotbalu nepatří. Každopádně těch pozitivních ohlasů mám hodně, je spíše o tom zvolit správnou míru. Samozřejmě člověk z toho nesmí udělat estrádu, takové hlášky nejde chrlit pořád.

Diskutuje se také nad kvalitou sportovních přenosů. Ať je to na O2, nebo na ČT. Řeší se zejména kvalita a samotná zajímavost expertů a hostů ve studiu, nebo nezáživnost a nekvalita komentátorů. Jak toto vnímáte vy?

Za mě je jen dobře, že se o tomto diskutuje. Je důležité říct, co lidem na přenosech vadí, nebo co naopak chybí. Je to posun vpřed. Každý profesionál, který se v tomto odvětví pohybuje, své chyby vnímá a pokud má alespoň trochu sebereflexi, tak ho chyba vždy mrzí. Nikdo ale není bezchybný, nedá se tomu pokaždé vyhnout. Samozřejmě je důležité, aby se to nedělo několikrát za zápas, mohli by si taky myslet, že jsme pod vlivem (smích).

Co vám osobně chybí na sportovních přenosech, či studiích ČT?

Víte, jde o to, že ČT jako veřejnoprávní televize bude mít pokaždé trochu jinou představu o tom jaký produkt divákovi poskytnout než soukromé O2. Úplně odlišné je pak třeba schéma dalších pořadů o fotbale, kde soukromé TV budou hledat širší společenský záběr, zatímco ČT nabídne vyváženější a odbornější diskuzi. Chápu, že lidi nejvíc baví, třeba to když tehdy Míra Bosák řekl něco mimo mikrofon, lidé z toho měli zábavu. Kolikrát jsem i přemýšlel, jestli by nebylo na škodu natočit sám sebe, když koukám na fotbal sám u televize, nebo se svými přáteli. Také to pro sebe komentuji jinak než za mikrofonem na stanovišti. Myslím, že by bylo zajímavé, kdyby lidé slyšeli, jak to komentátoři dají z patra, aniž by nad něčím dvakrát přemýšleli. Co na srdci, to na jazyku. Ale zas tak jednoduché to určitě není, protože se leckdy v soukromí můžete vyjádřit pomalu na hranici urážky, či dehonestace hráče. Já sám jsem na takováto vyjádření opatrný, už jen proto, že jsem se v tom sportu pohyboval a vím, jaké to je. Neříkám, že pokud někdo hraje špatně, máme ho i přesto chválit. Je potřeba to pojmenovat, člověk zkrátka musí říct pravdu, ale má možnost zvolit takovou formu, aby neurazil. Každý má své hranice citlivosti jinde.

Pokud se mám zamyslet nad technickou stránkou, byl bych pro co nejvíce kamer, speciálně pro ty, co umožňují slow motion záběry. Dle mého je pro fanouška hodně obohacující a záživné, když po slibné akci ze širokého záběru zvládne režisér přenosu sestříhat a vybrat co nejdetailnější přiblížení situace. Můžeme to vidět na Lize mistrů, kde je těch kamer několik desítek. Lidé, kteří to stříhají, jsou profíci, danému sportu a své práci rozumí a za strašně krátkou chvilku dokážou vybrat to nejlepší pro oko diváka. Během pár vteřin dokážou zachytit výraz chybujícího obránce, zaměří se na tu emoci, kterou prožívá. To už je ale sakra vysoká úroveň, na to už televize potřebuje velký štáb. Nehledě na to, že zaplatit přes třicet kamer je v českém fotbale prakticky nemožné. To by za tím nemělo žádnou návratnost. My jsme rádi, když se to dělá na pět kamer. Ale jedna nebo dvě kamery navíc, ideálně s tím zpomalením, by mohlo udělat hodně muziky za relativně málo peněz. Každopádně jak říkám, veřejnoprávní televize má jiné možnosti. Je třeba mít také na mysli, že fotbal není jediný sport, co na ČT běží a často se musí dělit výrobní štáby, nebo přenosové vozy.

Jak to vidíte se zázemím na českých stadionech? My to můžeme znát z ochozů, hráči nám mohou vyprávět dojmy z kabin a tréninkových zařízení, ale jak to vypadá na komentátorských stanovištích?

Samozřejmě zázemí na Slavii, Spartě a Viktorii Plzeň je velice slušné, nadstandardní. Musíme brát v potaz i fakt, že plno klubů nemá takové finance, nechci se nikoho nijak dotknout. Ale doteď mám před sebou, jak jsme jeli do Hradce Králové, kde jsou mezi komentátory příčky v oknech, takže člověk se tam musí točit zleva doprava, aby přes ten sloupek vůbec viděl. Jinde zas přijdeme a je tam strašně malinký prostor. Pak tam mezi nás přijde video trenér domácích i hostí a postaví si tam kameru. Nebo se objeví ještě jiná televize či médium a já jako komentátor nevidím na hřiště. Pak se hraje v rohu hřiště a já vykukuju až Bůhví kam, abych viděl na hru. Samozřejmě to můžu komentovat dle toho, co vidím v monitoru, ale když je to živý přenos, chci to přeci vidět. 

Drsné je také komentování v zimě, kdy je třeba teplota na nule. Někde jsou takové zasklené kukaně, ale my dáváme přednost tomu, abychom byli venku.

Nakousl jste, že na Slavii je zázemí špičkové. Pojďme Slavii probrat i po fotbalové stránce. Má její současný kádr v Čechách nějakou konkurenci?

Jejich výsledky říkají, že ne. Ale viděl jsem pár fází zápasu, kdy se jim některá mužstva zvládla vyrovnat. Řekl bych, že v intenzitě a způsoby hry a ve výběru hráčů jsou slávisté o kus napřed před ostatními. Management a trenér Trpišovský vybírají hráče dle jiných kritérií, než ostatní kluby. Zjednoduším to, některé kluby řeší na prvním místě talent, techniku a herní vyspělost. Slavia hledá spíše houževnaté běžce, fyzicky připravené hráče, kteří jsou schopni dobře přepínat z obrany do útoku a naopak. Důležitá je pro ně také soubojovost hráče, ostatní atributy jsou na druhém místě. Ukazuje se, že tento způsob výběru nakonec může rozhodovat, zejména na úrovni české ligy a do určité míry také EL, pro LM musíte mít však ještě i ty další věci. Postupem času na to přicházejí i jiná mužstva, jako třeba Slovácko, nebo Liberec. Tohle jsou vlastnosti, ke kterým se dá vždycky dopracovat a to nestojí ani tolik peněz. Samozřejmě Slavia má plus i v tom, že ty peníze má, takže může takovéto hráče na českém trhu skoupit a držet ve větší četnosti na hostováních a vytáhnout si ty v nejlepší formě.

Podívejte se na hráče jako je Bořil, Coufal, Kúdela, nebo Souček a další. To nejsou nijak extra talentovaní hráči, ani Bůhví jací technici. Jsou to dříči. Tam, kam se dostali, se tvrdě vypracovali. Slávistické vedení týmu takové hráče dokáže posunout dál, vyždímat z nich maximum a na Slavii to skvěle funguje. 

Když srovnáme začlenění odchovanců na Spartě a na Slavii, vidíme obrovský rozdíl. Zatímco letenští mají Karabce, Vitíka i Hložka, na Slavii hraje pravidelně prakticky jen Zima a Sima. To navíc nejsou odchovanci a přišli nedávno. Nemůže to Slavii doběhnout?

Je pravda, že v tomhle je Sparta hodně šikovná. Ale ani na Slavii se to nedělá špatně. Jen se podívejme na ta jména – Souček, Zmrhal, Jankto, Simič, Hrubý, nebo třeba Dočkal s Váchou, kteří jsou také odchovanci Slavie. Slavia ty hráče umí vychovat, jen je otázkou, zda nemá trenér Trpišovský, logicky až moc velké nároky. Přeci jen ta úroveň hry je obrovská, musí tam být velké požadavky jak na herní, tak i fyzickou vyspělost. Navíc málokterý hráč má takovou formu, aby šel z fleku hráč za áčko. Existují vyjímky, třeba jako Hložek či Sima. Ale to není na denním pořádku. Otázkou je, jestli od trenérů dostanou šanci už teď. Vzpomeňte si na Součka, ten šel také na hostování do Liberce, kde hodně vyrostl. Pak si ho Slavia stáhla a byl tahounem. Podle mě není nic špatného jít na rok do jiného ligového klubu, kde hráč bude hrát. Důležité ovšem je, aby tam hrál tu roli, kterou po něm bude chtít Slavia. Pokud tohle oba dva kluby dokáží vykomunikovat, myslím si, že to může velice dobře fungovat.

Myslíte si, že účast slávistů bude stěžejní k úspěchu na nadcházejícím EURO?

Kdybychom vzali Coufala, Součka, Krále a Jankta mezi tu slávistickou družinu, tak tu jedenáctku bude tvořit určitě minimálně půlka hráčů Slavie. Podle mě je to dobře. Ti hráči tam přinášejí to sebevědomí, tu pohodu co mají z klubu. Takhle to bylo vždycky. Byla i doba, kterou si snad pamatuju už jen já (smích), kdy byla reprezentace tvořena z většiny hráčů tehdejší Dukly. Byla tam i silná generace Bohemians, Sparty, teď tam vede Slavia a přijde mi to logické. 

Blíží se velký turnaj, Slavia válí doma i v Evropě. V minulých měsících jsme viděli velké odchody do zahraničí, ať to byl Souček s Coufalem do West Hamu, nebo Alex Král do Spartaku Moskva. Kdo bude dalším slávistou, který dle vás udělá takhle velký přestup do zahraničí?

Velice zajímavý hráč je Provod, horké zboží může mít i díky tomu rychlému startu Sima. Pro velké angažmá roste také stoper Zima. Dobře našlápnuto má i Kuchta, pokud bude pokračovat v současné formě. Zapomenout se nedá ani Olayinka, Stanciu. Těch hráčů s předpoklady na velký přestup je tam více. Mnohokrát ale záleží na dané situaci, že nějakému klubu vypadne hráč na určité pozici nebo se jim nepovede podepsat už jiného vyhlédnutého hráče. Těžko říct, jak to bude. Fotbalový osud se může každý den měnit a proto se občas nevyplácí otálet, když taková nabídka přijde.

„Co potřebuje současné vedení českého fotbalu nejvíce? Důvěru. Jenže ta už tu nějaký pátek chybí.“

Přesuňme se znovu do zákulisí fotbalu, nyní do sektoru, kam moc lidí nevidí. Český fotbal je za poslední léta zdevastovaný úlety, podvody a korupcí. Pamatujete si, že by na tom byl český fotbal ještě hůře, než v dnešní době?

Velkou roli tohoto problému sehrála osoba Roman Berbra. Ten dokázal prostředí zaplevelit kriminálními návyky. Už po desetiletí tam působí strašně nezdravé vazby. Je to špatně, dělají tam nedůvěryhodní lidé. Vypracovalo se to do hrůzostrašných rozměrů. Je dobře, že na to kriminálka vletěla. Třeba se situace posune lepším směrem. Znáte to, že kluby a jejich šedé eminence budou vždy lobovat za svůj klub, toho se podle mě nejde úplně zbavit. Ve fotbale jde o velké peníze a tlak na rozhodčí bude vždy. Jde jen o to ho minimalizovat, stejně tak jako minimalizovat kontakty rozhodčích s kluby a jejich lobisty. 

Obzvláště naše české fotbalové prostředí je hodně specifické. Tlaky na vás míří ze všech stran, navíc to neplatí pouze v nejvyšších soutěžích. Jaké atributy by měl mít člověk v čele vedení českého fotbalu?

Základ je, aby byl absolutně mimo ty skupiny lidí, kteří se v tom pohybovali v minulosti. Český fotbal potřebuje důvěryhodnost. Nic si nenalhávejme, tlaky na rozhodčí, zvlášť v těch nižších soutěžích, budou pořád. Je to o osvětě. Pojďme si to uhrát na hřišti, nechoďme pořád za rozhodčím a věřme jim, že když udělá chybu, tak se prostě spletl. Trest asi musí přijít, ale důvěra se musí pěstovat, ideálně s důvěryhodnými lidmi. To je jedno z nejdůležitějších, co by se mělo změnit. Já si ani nepamatuji, že by se na Kostarice někdy řešil rozhodčí. Úroveň důvěry je kvůli lidem z okolí Romana Berbra na bodě mrazu, čemuž není divu. 

Je to jako na zahrádce. Taky tam máte plevel, ale ten tam poroste vždycky. Jediné, co zmůžete dělat, je, že ho budete postupně vytrhávat a starat se o to, aby ho tam bylo co nejmíň. Totéž musí být ve fotbale. Lidé, co tohle dělají, by měli být potrestáni natolik, aby už neměli touhu a potřebu to dělat znovu. Ti rozhodčí by měli vědět, že když vezmou úplatek za sto tisíc, budou rok stát a přijdou tak o mnohem více peněz. Neměli by ani nijak komunikovat s kluby, natož s lobbisty, kteří se okolo klubů pohybují.

Z tohoto ohledu se mi líbí FEvoluce s Vláďou Šmicerem a Honzou Kollerem. To jsou lidé, kterým bych věřil.

Protikandidátem FEvoluce je zatím Karel Poborský. Jak vidíte jeho osobu ve vedení?

Někde ve studiu jsem řekl, že to není podstatné, kdo z těchto dvou subjektů by tam byl. Ale měl jsem málo informací. Teď když jsem si o tom něco zjistil, jsem zásadně pro FEvoluci. Mají daleko principiálnější postoj směrem k očistě, zatímco Karel Poborský by dle mého mohl tolerovat některé lidi z minulosti, kteří tam už nemají co dělat. To samozřejmě není nic proti němu, jako člověku. 

Často od vás zaznělo slovo důvěra. Myslíte tedy, že zkušenosti jsou teď podřadnější oproti důvěře veřejnosti?

Důvěryhodnost je v současné situaci absolutně na prvním místě. Co se týče Vláďi Šmicera, za mě je to velice inteligentní, jazykově vybavený člověk s kontakty po světě. Rutinní práci jako příprava smluv, chod financí a těchto věcí dokážou odpracovat jiní, kteří tomu více rozumí. On nebo Honza Koller by to měli supervizovat. Mají být tváří a garantem nového startu a oslovovat partnery , včetně komunikace se sponzory. Vždycky se dají najít lidé, kteří nejsou zkažení a zároveň rozumí tomuto oboru.

Troufnul byste si vy sám k nějaké větší angažovanosti ve fotbale?

Já už měl takovou možnost v minulosti, po konci kariéry, kdy byl předsedou ještě pan Chvalovský, kterého znám z Blšan. Tehdy mi bylo nabídnuto dělat technického ředitele svazu. Ale já to odmítl, už jen kvůli té představě, že budu pracovat s lidmi, kteří tam tehdy byli. Vůbec jsem se tam „neviděl“. Co se týče současnosti, přemýšlel bych o tom, pokud by mi to dávalo smysl. Každopádně věřím FEvoluci, že to zvládnou. Vypadá to, že je tam dost lidí s chutí pracovat.