O KLUBU

Od Koška, přes Pláničku, Bicana, Puče, Lálu, až ke Kukovi, Šmicerovi nebo novodobému kanonýrovi Milanu Škodovi. Slavia dala za dobu své stopětadvacetileté historie celému českému fotbalu mnoho věhlasných jmen. Nejstarší sportovní klub v Čechách má za sebou mnoho triumfů, ale také ví, jaké to je bojovat o záchranu. Pojďme se podívat na to, jak se formoval klub, který v sezoně 2017/2018 získal titul mistra fotbalové ligy.  

V počátcích Slavie stojí Literární a řečnický spolek Slavia, který v roce 1848 zakládají mladí studenti k podporování slovanské vzájemnosti, české národní myšlenky, ale i tělocviku. Po čase je spolek zástupcem celého českého studentstva. Spolek pořádá přednášky nebo čajové večírky, z vlastních zdrojů podporuje nemajetné studenty. Slavia se tak formuje z řad intelektuálů a studentů.
Za oficiální založení sportovní Slavie se pokládá rok 1892, kdy na valné hromadě v Kulichově domě na Karlově náměstí vzniká pod literárním spolkem Akademický cyklistický odbor Slavia. Prvním starostou cyklistického odboru se stal MUDr. Václav Kubr. Sportovní začátky slávistického klubu jsou tedy spjaty s kolem.

O dva roky později je však celý Literární a řečnický spolek Slavia, včetně jeho cyklistického odboru, policií rozpuštěn pro „opakované a neustávající protistátní činnosti většiny studentské mládeže”.  To však členy neodrazuje od další činnosti, a tak v roce 1895 vzniká díky studentu medicíny Jaroslavu Hausmanovi “Sportovní klub Slavia”. Jeho předsedou je zvolen Karel Ankrt.  Nedlouho po založení sportovního klubu se zájem členů začíná orientovat z cyklistiky na kopanou, která nabývá na popularitě.

První zápas se odehrává 25. března 1896 na Císařské louce a Slavia v něm vyhrává 6 : 0 nad A.C. Praha. Sestavu Slavie tvořili studenti malostranského gymnázia a gymnázia z Křemencovy ulice. Zápas odehráli slávisté v tradičních červenobílých dresech s červenou hvězdou. Vzestup slávistické kopané přichází v roce 1903 s příchodem legendárního útočníka Jana Koška. Tak prudkou a rychlou střelu jako on, prý nikdo jiný neměl. Díky tomu se mu do roku 1913 podařilo vstřelit 804 gólů.  

Zajímavostí je, že hřiště Slavie bylo tehdy na Letné. Zpočátku provizorní stadion s dřevěnou budkou na nářadí se později rozrostl na areál s ochozy pro 30 000 diváků, plus dalších 3 000 míst na stání.

V roce 1905 přichází do Slavie profesionální skotský trenér Johny William Madden. Díky němu tým nemá v domácí soutěži konkurenci a poráží i profesionální mezinárodní kluby. Doma Slavii poráží až SK Smíchov v roce 1909.

V roce 1923 přichází do úspěšného profesionálního týmu legendární brankář František Plánička a o dva roky později Antonín Puč, který se po první sezoně v dresu Slavie stává králem střelců. S nimi vyhrává Slavie ligový titul v roce 1930, 1933 a 1934.

Na mistrovství světa v Itálii v roce 1934 získává česká reprezentace stříbrné medaile. V sestavě je osm slávistů včetně Pláničky a Puče.

Ligové vítězství slávistů pokračují i v roce 1935 a 1937. To již do Slavie přichází patrně její nejznámější útočník Josef Bican. Bican nastřílel během svého působení ve Slavii 447 ligových branek a 10krát s ní získal ligový titul. Za své velké úspěchy získal titul “střelec století”, když porazil i jména jako Pelé nebo Romario.

S Bicanem v útoku Slavie vyhrává v roce 1938 Středoevropský pohár, obdobu dnešní Ligy Mistrů. Domácí ligový titul vyhrává Slavie i v letech 1940, 1941, 1942 a 1943. Úspěchy klubu hatí v roce 1948 odchod Josefa Bicana ze Slavie a také změna politického režimu. Slavia se přejmenovává na Sokol Slavia a v roce 1950 musí opustit i svůj domovský stadion na Letné, kvůli výstavbě sochy Stalina. Doba zmaru vrcholí v roce 1951, kdy tým sestupuje do nižší soutěže. Po roce se tým do první ligy sice znovu vrací, ale jeho výsledky jsou průměrné. Nejvýraznějším hráčem té doby je Jan Lála, reprezentant ČSR na mistrovství světa v Chile, kde získáváme stříbrné medaile, nebo střední obránce Jiří Hildebrant.

Koncem padesátých let Slavie vystoupá až na třetí místo v tabulce, následující dvě sezony však bojuje ve druhé lize ne o postup, ale o holou záchranu na konci tabulky. To již klub hraje na stadionu ve Vršovicích, v místě zvaném Eden. Kapacita stadionu je 38 000 diváků.

Vznik Odboru přátel Slavie

Tragická situace slávistické kopané nedá spát věrným příznivcům z řad umělců, a tak v roce 1964 vzniká Odbor přátel Slavie. Tomu se daří přivést do klubu nové hráčské posily, díky kterým vyhrává tým druhou ligu v sezoně 1964-65, a to před kulisou 42 000 diváků. Následující rok končí Slavie v prvoligové soutěži druhá za Interem Bratislava. Na derby se Spartou na Strahově je v té sezoně přítomno dokonce 50 000 diváků.

V roce 1965 se vrací po tříleté pauze do Slavie další velké jméno, rychlý křídelní útočník František Veselý.

Začátkem sedmdesátých let není situace ve Slavii stabilní, často se mění trenéři i hráči. V sezoně 75-76 končí Slavie druhá, o jeden bod za Slovanem Bratislava. V roce 1980 končí svou kariéru František Veselý s rekordními 404 odehranými zápasy.

V osmdesátých letech válí za Slavii jména jako Jarolím, Kuka, Pešice, tým se ale nachází ve středu tabulky.

 

Návrat slavných časů

V roce 1990 se klub znovu přejmenovává na Sportovní klub Slavia. S příchodem mecenáše Borise Korbela jakoby se vracelo slavné období Slavie. V jedenáctce nastupuje Jan Suchopárek, Patrik Bergr, mezitím se v juniorce připravují jména jako Bejbl či Šmicer. Slavie tak má opět mužstvo, které hraje o tituly. Ten znovu získává v roce 1996, kdy v týmu hraje i Karel Poborský. S ním se Slavie ve stejném roce dostává i do semifinále poháru UEFA.

Rok 1996 představuje obecně úspěšné období českého fotbalu – reprezentace na Mistrovství Evropy získává stříbro a legendární slávisté na tom mají značný podíl.

Po úspěšné reprezentaci na mezinárodním poli odchází ze Slavie Šmicer, Bejbl, Suchopárek a Poborský, a to do nejlepších evropských fotbalových klubů.   

V roce 1997 a 1999 vyhrává Slavia Pohár ČMFS, již s hráči Černým, Vlčkem, Dostálkem, Radou nebo Zelenkou.

Snový rok 2007

Sezona 2007/2008 je nejúspěšnějším obdobím v novodobé historii. Do týmu se vrací ze zahraničního angažmá Vladimír Šmicer. Do klubu přichází posily – Šenkeřík, Tavares, Brabec, Vaniak. Ve vyprodaném strahovském stadionu poráží tým s kapitánem Stanislavem Vlčkem Ajax Amsterdam a postupuje do základní skupiny Ligy Mistrů. I v domácí soutěži vyhrává mistrovský titul a konečně se přesouvá na dokončený stadion Eden.

Jak už to ale v našem červenobílém životě bývá, jednou jsme nahoře, podruhé zase dole. Slavia po své poslední mistrovské sezoně rozprodala všechny talenty a schopné hráče. Výsledkem byl propadák v pohárech i lize, kde klesla na sedmé místo. Od té chvíle už to šlo od desíti k pěti. Klub byl rozkraden, hráčům nechodily výplaty a klubu se střádaly dluhy. Situace mezi vedení vyeskalovala v roce 2011, kdy stále nebyl známý majitel našeho klubu. Během poháru s Olomoucí měl o poločase vstoupit na hřiště tehdejší šéf Platil, který sliboval, že fanouškům na ploše řekne více. Za celou tu dobu neřekl nic konkrétního a utekl do útrob. V tu chvíli nastalo peklo a rozzuření fanoušci se snažili dostat za ním. Utkání se nedohrálo.

V sezoně 2013/14 se teprve děly věci. Insolvence, děsivé výkony, prohra za prohrou a strmý pád tabulkou. Největším debaklem se stalo domácí utkání s Teplicemi, které nám nasázely sedm branek. Všichni se strachovali o existence Slavie, hrozilo, že ani nedostaneme licenci pro hraní nejvyšší ligy, nebo že klub zkrachuje. Do klubu měli přijít investoři z Ruska, ti ale nakonec udělali ještě větší problémy a dluhy. Tým tehdy koučoval Alex Pastoor, ale ani on nedělal dobrotu. Nakonec jsme se zachránili jen díky výsledkům ostatních týmů a skončili na třináctém místě – bod od sestupu. My jsme si ho ale nijak nezařídili, prohráli jsme na Bazalech 0 : 2.

Od té doby se ale vše nakoplo. Do klubu přišel dlouholetý slávista Miroslav Beránek, který tým dokázal vytáhnout ze šlamastiky. Rok na to vstoupil do klubu Jaroslav Tvrdík a Jiří Šimáně, kteří náš klub opět nastartovali. Přivedli hráče, peníze, kouče Uhrina mladšího a hlavně čínské investory, kteří postupně kupovali podíly v klubu. Sešívaní hráli konečně dobrý fotbal a zakončili sezonu na pátém místě, ze kterého se díky výsledku poháru dostali do druhého předkola Evropské ligy.

V té sehráli tři dvojzápasy, při kterých se podívali do Estonska, Portugalska a Belgie, kde jim postup do skupiny rázně zatrhl Anderlecht. Hra uvadala a tak byla na řadě další změna na postu kouče. Přišel bývaý hráč Slavie, člen odboru přátel Jaroslav Šilhavý. A ten s týmem dokázal věci. Za své působení dokázal získat titul, čemuž nikdo nevěřil a také dokázal vytvořit sérii dvaatřiceti zápasů bez prohry. Mezitím čínští majitelé koupili celý klub a také stadion Eden. Slavia po letech také zplodila velké přestupy. Do světa poslala záložníka Baráka, stopera Lüftnera a gólmana Pavlenku, který je nyní nejlepším brankářem v Bundeslize. Náš klub zase vzkvétá, má větší ambice. Chybí jen jediný krok – důstojná role v Evropských pohárech. Předpoklady na to máme, protože dnes můžeme sledovat hráče jako Danny, Stoch, Škoda, či Deli, na které je jen radost pohledět.